Čas vystoupit? A proč ne? Stejně nejede podle žádného plánu. Má hlad. A pohled na obrovskou restauraci s okny do oblak, jí v tom ještě utvrdil. Nejde se ubytovat, nepůjde na recepci. Nejde nikoho hledat, vyhne se lidem. Nejde nikomu volat, nepůjde k telefonu. Nechce se bavit a tak nepůjde ani do sálu. Prostě půjde do kuchyně, má hlad.
"Mitä sinä täällä teet?", ptal se jeden z kuchařů, co zrovna vynášel koš se se zbytky jídel.
"I would like to something to eat. Have You got some job for me?"
"Coming with me. I will try to find something..."
Asi mu jí bylo líto, vypadala podivně. Zeptal se jí, jestli nemá blechy nebo vši, jestli není nemocná.
Ne, opravdu nemám nic z toho, jen jsem spěchala, aby.. aby mi neujel autobus.
Prý mám štěstí, zrovna hledají nové pracovní síly do kuchyně, snad jim nebude vadit, když při umývání nádobí neumím finsky. Představil ji šéfa kuchyně. Pak se představila všem pracovníkům v kuchyni. Vyfasovala mýdlo a ručník, potom prý dostane pracovní oděv. Asi jsem fakt vypadala hrozně.
Nedokážete si představit, jak to tam bylo krásné. Ale skoro jako v bludišti. Všude samé dveře a skryté místnosti. Většinou to byly průchozí pracovní místnosti a chodby pro zaměstnance, aby nemuseli být na očích zákazníkům. Než vyběhla z koupelny zpět do hlavní kuchyně, stokrát se ztratila. M jí řekl, že ji tu provede, ať se naučí zkratky. Hodně to pomůže. A tak denně prošli asi dvacet tajných chodeb pro služebnictvo a stovky dveří se jim po cestě otvíraly.
V kuchyni bylo moc práce, ale i přes to si večer hráli na schovávanou. K byla už tak zběhlá, že pokaždé vymyslela jiné schovávačky a jiné zkratky. Jak málo stačí ke štěstí dospělých...
Ani netušila, jak se jí tyhle hry budou jednou hodit.
Za dvě hodiny udělali tolik práce co normálně za jediný den. Ale i tak si všimla, že něco není v pořádku. Viděla kolem sebe neznámé lidi, kteří sem nějak nepatřili. Mezi hosty, na recepci i uklízečky! M si toho všiml, ale už od své povahy nemá ve zvyku se zabývat soukromými myšlenkami ostatních.
"Takže ona tu někde je...?"
"Co jí chcete, máme moc práce." vyhýbal se cizím lidem M.
"Jen nějaké drobnosti." a když se mluvčí otočil směrem, kterým M ukazoval, byla pryč, jen její dlouhé vlasy zavlály v koutku oka.
"Za ní!"
Kudy, teď kudy??? Honilo se jí neustále hlavou. Za sebou se jí zavíralo nesčetné množství dveří, jak prolétávala bludištěm. Byli jí stále v patách až najednou ani vidu ani slechu.
"Zastavit se a přemýšlet." Zašla za roh a objevila výtah na potraviny do "modré kuchyně", odkud se dalo jinými chodbami utéct z budovy. Proč ne? Nikdo by nepředpokládal, že tam vlezu.
Někdo přece ano. M seděl na stoličce a vrtalo mu hlavou. Co jí chtějí? Proč utekla? Provedla něco? Nedá mi to! Jak tak seděl na stoličce, vybavoval si všechny vzpomínky, kdy spolu hráli na schovávanou a kdy ji nenašel. Náhle se upřel na dveře od malého výtahu. Co kdyby se rozsvítilo světýlko?
A ono se rozvítilo. Když se dveře otevřely, díval se jí přímo do očí. Ale ne na dlouho. Rozrazily se dveře a oni začali šmejdit po celé kuchyni.
"Teď musíš jít se mnou" Kdyby tě se mnou viděli.." a v tom ho už táhla k sobě do výtahu.
Dvířka zaklapala a výtah se rozjel právě včas. Viděli snad eMa jak nastpuje za K do výtahu?
"Můžeš mi to vysvětlit? Proč utíkáme? Proč tě hledají?"
"Viděla jsem to! A dokonce to mám v mobilu na videu. Doufám, že o tom videu neví. Ale ví o mě. Ví, že jsem to viděla. A teď ví i o tobě, že jsi se mnou."
"A co jsi vlastně viděla?"
"Viděla jsem to, co jsem vidět neměla."
Žádné komentáře:
Okomentovat