Fixace oveček

První den ve škole. Čemu sa divit? Všechno studentsvo natěšené na první zážitky z veterinární školy se dříve či později seznamovalo se školními domácími mazlíčky. Ať už se to veme z konce od příchodu do hlavní budovy nebo z konce od příchodu z "králikárny". Tato vymoženost jako jediná nestojí v areálu školy, nýbrž sa tyčí škole v patách. Přesněji řečeno, mám teď na mysli králikárnu, kam se zavírají studenti mimo školní a hospod(ář)ské hodiny. Ale nemyslete si, i když je to internát převlečený za králikárnu, mně se tam hrozně líbilo. A nejen mně. O tom však později.


Zkrátka všichni ti novopečení studentíci sa většinú jako první vrhli zvířátkům vstříc. Z hlavní budovy hned do terárek s plazy, potkany a jinú havětí, na skok k místním rohatým kočkám Andělce a Robi, dalším vrzem přes chlévy s ovečkami, kozenkami a čuníky, přes plot ke koním a nakonec do kurníku? A to nepočítám Brychtovy rybičky. Ani já jsem sa nenechala v průzkumu zahanbit. Hned jsem omrkla koně. S výrazem Jejího vznešeného veličenstva včelky Máji jsem sa postavila k ohradníku. Taký krásný zrzek mrzáček s oškubaným ohonem a prořídlú hřívú si ňa všimnul a hned sa tvářil, že jsme staří známí. Nosem sa mi snažil dosáhnout aspoň do kapes, tak jsem mu vyšla dlaní vstříct. Dotknout sa po dlúhé době živého koňa. Už už jsem cítila teplo z jeho nozder. To bylo tak všechno. Ještě jsem nevěděla, jak sa ta potvora jmenuje a už ňa to pokúsalo. Hlavně, jak paní Mgr. Marciánová říkala, že Dareček je hodný. Škoda, že jsem nečekala na nejhodnější stvoření (kromě kozla Saši) v areálu školy. Huculka Lucka by byla rozhodně férovější. Ještě s pálivým obtiskem zubů na paži jsem si dovolila vyšlápnout kobylinec co sa vyklubal z hnojníku na cestu, málem vycmrndajíc mlíko pro kočky. Dobře ti tak, krávo, kdybys nestrkala pačmágu kam nemáš... Búúúúú.

No jasně. Ještě vy se mi smějte! Krávy...

Největším trhákem dne však bylo první cvičení z anatomie. Jako správní frajeři s čumákem nadlúbnutým až nad čelem jsme chodili v bílých pláštích po areále. Tedy přesněji řečeno jen tam a zpět. Jo, to už jsme byli velký kápa. Dnes nám paní doktorka Tobiášová demonstrovala na ovečkách (zatím jen slovně), jak se fixují zvířátka a proč. Psa momentálně nikdo k dispozici neměl, na slepicích sa nic echtovního fixovat nedá, ke koním jsme naštěstí už nešli, ke kravičkám nikdo jít nechtěl (taká velká zvířata, že), tak jsme se apsoň vyřádili na ovečkách. A to byla chyba, že jsme k těm kravám nešli. Už jste někdy viděli nasratého berana, co si hlídá svoje manželky?

"Tak kdo si to zkusí?" Fandila si paní doktorka. No a jelikož sa zrovna projevili jen tři ranaři, zbylo to na nás.
"Jirko, vy chyťte berana, aby nebránil ovečky. Filipe, vy předvedete fixaci tamté ovce a Martino, vy mu pomůžete." Rozdávala instrukce paní doktorka přihlášivším se ranařům.
A tak Jura čapnul vzpouzejícího se berana, evidentně vytočeného, že se mu někdo odvážil do revíru, my s Fidem jsme lapili jednu ovcu, která zrovna váhala, a jali jsme sa demonstrovat.

"Nahněte se jí přes hřbet, chytněte ji za kožní řasu pod lopatkou a posaďte si ji na koleno. Takto se fixují ovce nejen při střiži. Nebolí je to a nemohou ublížit ani vám ani sobě. Vidíte, jak je klidná?"

Což se ostatně nedalo říct o beranovi. Nevím, jestli ho Jura sám pustil nebo sa mu vysmekl, v každém případě pak zdržoval u vrátek. Fido sotva pustil ovcu, beran startoval, já namačkaná na Fida, ať sa už konečně hébne a Jura v klidu opruzoval u dvířek. Nikdo nepostřehnul jak, ale v mžiku sa spustila řetězová reakce.
Jura byl odstřelen vrátky do uličky mezi diváky, Fido schytal setrvačku ode mně do zad, já herdu do řiti od berana a nakonec jsme s Fidem skončili venku v hnoju. Beran stál vítězoslavně ve vrátkách a přísahala bych na to, že sa ušklíbnul. Lidi, tak ve mně hrklo, až mi vytryskly slzy do očí a následně na to jsem se začala chlámat, když jsem viděla zkažený Fidův výraz. Co já, já přistála na měkkým a (teď už) z jedné strany bílým, ale Filip na teplým! Diváci nalepení jeden na druhém u východu a někteří si hráli na Spidermana. Ani to tak nebolelo, jak jsem sa lekla.

"Vidíte? Vždycky si pamatujte, že nemáte stát ke zvířatům zády." Zaskočená paní doktorka se už smála taky.
Fido hodil jeden nasupený pohled na Juru, ale když viděl, jak sa chláme v kolenou, smál sa taky.
Když si odmyslím to, že Verču posral místní holub a Zuzka ujela na hovně, tak jsme měli dobře natrknuto.

Žádné komentáře:

Okomentovat