Theodor Schwann
Německý morfolog (histologie je morfologická disciplina) nezávisle na Purkyňovi vyslovil buněčnou teorii -> buňka je základní a stavební jednotka organismu, plní určité funkce a má určitou morfologickou strukturu.
Etapy histologie
- Cytologie (nauka o buňce)
- Obecná histologie (nauka o mikroskopické stavbě tkání)
- Speciální histologie (= mikroskopická anatomie, studuje mikroskopickou strukturu orgánů)
- Světelná mikroskopie - na této úrovni jsme schopni pozorovat buňky, měřítkem jsou mikrometry (0,001mm)
- Elektronová mikroskopie - na této úrovni sledujeme ultrastrukturu v nanometrech (0,001μm)
- Histochemie - umožňuje na histologických preparátech provádět biochemické reakce
- Imunocytochemie - průkaz antigenních struktur intramediálních filament, při specifikaci nádorových buněk
Buňka
Buňku charakterizuje několik náležitostí:- Velikost
- Tvar
- Reproduktivita
- Životnost
- Vybavení cytoplazmy
Pozn. hypertrofie a hyperplazie jsou často mezi sebou zaměňovány. Hyperplazie je reverzibilní děj, kdy se buňky zmnoží, tedy nabyde jejich počet. Hypertrofie je děj, kdy se buňky v organismu zvětší, tedy nabyde jejich objem. Tento děj však není permanentní.
Tvar buněk je většinou charakteristický pro buňky určité tkáně. Klovité buňky se vyskytují hlavně v tělních tekutinách. Pyramidální buňky zase nejčastěji v nervové tkáni ve 3. a 5. vrstvě mozkové kůry. Vřetenovité buňky jsou např. v pojivové tkáni mozku a v hladké svalovině. Neurony jsou většinou buňky hvězdicovitého tvaru. Pohárkové buňky, tzv. "soudečkové", jsou většinou žlázové buňky. Existují také buňky, které se nepodobají žádnému z těchto příkladů, jsou to buňky bizardní. Takové buňky se mohou vyskytovat fyziologicky, ale někdy jsou to podezřelé buňky, tedy buňky, které větinou souvisí s nádorovým bujením.
Každá buňka má schopnost reproduktivity. Ta může být až padesátinásobná. Čím víckrát s evšak buňka dělí, tím více defektů se v ní sumarizuje. Výjimkou jsou neurony, těch od narození stále ubývá.
Jak pan profesor D. v rámci biofyzikální přednášky o entropii a entalpii správně poznamenal: "Od narození už jenom blbneme."
Životnost buněk je různá. Dlouze žijící buňky jsou většinou buňky nervové a nebo tzv. paměťové buňky imunitního systému., ty mohou žít až do smrti organismu. Krátce žijící buňky jsou buňky, které mají délku života v rozmezí minut, hodin, až dnů. Jsou to hlavně buňky obranného systému.
Každá buňka má určité vybavení cytoplazmy. V cytoplazmě můžeme najít mmj. i jádro. Jádra mají plnohodnotné buňky (jaderné) a jen tyto jsou schopné se reprodukovat. Vzhled jádra je v histologii diagnostickým znakem. Mezi neplnohodnotné buňky (bezjaderné) patří např. savčí erytrocyty. Existují také mnohojaderné buňky, které jsou však vždy podezřelým objektem v organismu, i když se vyskytují i fyziologicky (např. osteoblasty). Uspořádání karyoplasmy buňky je specifické. Chromatiny v karyoplazmě jsou dvojího typu:
- Heterochromatiny - obsahují neaktivní chromosomy, které jsou viditelné
- Euchromatin - obsahuje aktivní chromozomy, které už pozorovatelné jsou
__________________________________________________________________________
Cytoskelet
Tvoří jej vláknité struktury v cytoplazmě. Je to síť sloužící k udržení integrity buňky.
Stavba cytoskeletu (typy struktur):
1) Mikrotubuly
Jejich průměr je cca 20nm, je to stavební součást některých organel např. centriolu a řasinek a stavba cytoskeletu se podílí na transportu nervových vzruchů (neurotubuly). Řasinku tvoří jeden centrální dublet a 9 periferních dubletů, tomuto uspořádání se říká axonema.
2) Mikrofilamenta
Jsou to vláknité útvary o průměru 5nm, které vytvářejí některé struktury v cytoplazmě buňky. Zpevněnému volnému povrchu epiteliálních buněk se říká marginální pletivo. Podle funkcí dělíme mikrofilamenta na tři typy:
- Tonofilamenta - mají typickou mechanickou funkci, zpevňují a udržují napětí buněk. Jsou charakteristická pro epitely.
- Myofilamenta - se nachází cytoplazmě svalových buněk a mají dvě podoby: aktin a myosin. Ty tvoří konstrukci myofibril.
- Neurofilamenta - jsou to vlastně tonofilamenta v cytoplazmě nervových buněk.
3) Intermediální filamenta
Jsou vláknité útvary o průměru 8-10nm. Jsou typická pro určitý typ buněk a podle toho je také rozdělujeme na:
- Cytokeratinová (v epitelech)
- Vimentinová (u buněk mezenchimálního původu)
- Desminová (ve svalových buňkách)
Povrch buňky
- Volný (sousedí se vnějším prostředím)
- Přivrácený k sousední buňce
- Bazální (přivrácený k nebuněčným strukturám)
- mikroklky (resorpční nebo sekreční)
- kinocilie - jsou pohyblivé řasinky (např. v dýchacích cestách), skládají se ze dvou částí: extracelulární (asi 10μm) a intracelulární. Intracelulární část je složena z bazální části (centriol) a žíhané nožky.
- stereocilie - jsou to dlouhé rozvětvené mikroklky o délce asi 8μm a vyskytují se v samčích pohlavních cestách (zanořují se do nich spermie, kde maturují)
- atypické cilie - mohou mít délku až 60μm, ale nejsou pohyblivé. Vyskytují se např. v čichových buňkách, kde receptorové lokusy atypické cilie zachycují molekuly odorantu. Čichová kapacita psa je stotisíckrát lepší než u zdravého člověka.
- kutikuly - vyskytují se např. v blanitém labyrintu vnitřního ucha (konkrétně v membrana tectoria). žíhaná kutikula je soubor mikroklků na povrchu enterocytů
Žádné komentáře:
Okomentovat