Kubátko se nedalo utišit, nudla mu tekla slalomem z nosu, i lízátko spadlo málem z rudé ručky na zem.
"No nic, já jdu, jinak to nestihnu." Prchala maminka.
Jen co slezla z dohledu, po řevu ani památky. Obličejík nabíral čím dál méně rudé a už se s ním dalo mluvit.
"Kubí, půjdem se podívat na velké mašiny!"
"Půjdem na velký mašinky?"
"To víš, že jo, třeba tam bude i Tomáš." (modrý mašinkový hrdina a ještě k tomu kreslený).
"Jo, jo. Pudem na mašinky." A horlivě kýval hlavičkou se soplikem.
"Kubí, ale nejdřív půjdem foukat. Ta nudla sa musí vysmrkat..."
Celé smrkání trvalo asi tři minuty. A za ty tři minuty stačil říct aspoň padesátkrát: "Maminka pide." Hlavičku měl celú ukývanú.
A to už jsem si vykračovala s Kubíkem a všichni mě měli rázem za maminu ☺. Lidi, to byste nevěřili (a já jsem tomu taky nevěřila), jak blbě sa ide po rozkopaném městě s kočárem. Když idete sami, nepřemýšlíte, jestli můžete jít tam nebo onam. Prostě idete dokud si nenarazíte čumák. Ale s kočárem?
To se musí hledět jestli ho vůbec možu narvat do silnice, bo zrovna jede šalina, nebo nějaký idiot v autě jako hovado, tam se zase s kočárem nedá vjet... Tu je to moc úzké, tu moc hranaté... Tu není přechod, tu je ďura jako prase... No ale mašinky jsme trefili dobře. To já jen tak přeháním :-D.
Mašinky, to je Kubíka. O tom dovede básnit půl dňa a ještě kecat ze spaní (když zrovna neříká "maminka pide"). Taky jsme tam vydrželi déle jak hodinu. Ani když jsem mu kúpila zmrzlinu, tak sa nechtěl odtrhnúť. To vždycky ukázal prstíkem:
"Teto tam pojedeme. Za tou mašinkou.... Na mašinku se podíváme."
Teprve až jsem narychlo točila kočár plnú parú vzad, páč Kubík měl jít spinkat, jsem si všimla, že crndáme pod kolečkama deku, co v ní měl zabalené nohy (trochu kašlal). No co, tak z modré byla šedomodrá no. Neznáte batiku?
"Teto, podivej!"
"Koukám, je tam mašinka?"
"Je tam, je."
"A jakú má barvu?"
"Modrou, jako Tomáš. Podivej, je pinavá."
"Špinavá? No asi ju špatně umyli."
"Špatně ji umyli." Povzdechl si zhluboka Kubík.
a po chvíli z povzdechem: "Teto aji vagony má pinavý!"
"No teda, jak tu mašinku umývali, když má špinavé i vagóny?"
"Špatně ji umyli."
Nejhorší ze všeho byla cesta šalinú. Kubajz celý den fajroval a v šalině mi užuž klimbal. A mě bolela hlava. Ale i dnes mě Kubík mile překvapil. Chvilku si mi hrál s čudlikama, co mám na riflích. Pak si mi hrál s vlasama (to je jeho úchylka, to dělá hrozně rád, zvlášť když dudlá mlíko z flašky) a nakonec studoval nýtky v šalině. A z ničeho nic:
"Teto, jela čtyřka."
Ja ná něj klubím jak súva. "Cože to bylo za šalinu?"
"To byla čtyřka!"
"A ty poznáš čtyřku?"
"Jo. Ale nevím, jak vypadá jednička."
"Jednička má taký ocásek. Kukni na ten vůz za námi. Tam sú jedničky dvě. Dvě stejné."
"To je to první a tamto čísilko?" šmudlil prstíkem po skle.
"Ano, to je jednička."
"Má takový ocásek."
Normálně se děti učí počítat na prstíkách. Jedna, dvě, tři, ... Ale Kubeš už rozezná osmičku, čtyřku, jedničku a devítku. O té se zmínil později. A to ani nemá tři roky.
Na chvilku mi zase brumlal v kočárku, když tu najednú:
"Teto, jedeme do kopce." Tahá mě za kapsu od riflí.
"Správně, Kubíčku, do kopce jedeme. Už budeme skoro doma."
"Už budeme skoro doma." Zajímavé, jak malé děti (a zvlášť Kuba) opakují přesně to, co se jim řekne. A zajímavé, jak je vnímavý. Protože byl kočár natočenýv jízdě bokem, mohl si klidně myslet, že jedeme třeba dolů.
Měli jsme to už jen dvě zastávky (asi 4 minuty) a než jsme dojeli na naši konečnú, už byl tuhý jak poleno. Probudil se až už byl tahán z kočárku a to sa rychlo vzpamatoval a už chtěl po mě klíče. (Jistě že ta teta je hloupá, ona furt zapomíná, který klíč je od kočárkárny a který od domu.)
Chvilku šmodrchal klíčem v zámku, až ho konečně narovnal a klíč tam zajel. Znovu si potáhl tu nudlu, kterou tahal celú dobu v šalině.
"Nic Kubi. Umyjem si ruky, protože je máme špinavé."
"Oni umyli mašinku špatně. Byla pinavá."
"Ano, byla špinavá, a my si teď umyjeme ručenky, ať je taky nemáme tak špinavé."
"A měla pinavý ty vagony."
"I vagony měla špinavé."
"Špatně ju umyli asi."
"Asi...."
Doma ani nejedl, šel si hned lehnúť. Jaká to chyba. Později byl protivný z teploty i z hladu. Než usnul, poslintal celý polštář (to jak plakal). Později jsem se od maminky dověděla, že to dělá schválně. Tedy, že šchválně slintí a blemcá na polštář. Když už plakal natolik, že se nestačil ani nadechovat, jak neustále brmlal do polštáře: "Maminka pide, maminka pide, maminka pide, maminka pide, maminka pide..." Dneska měl celý den teplotu, navíc nechtěl jíst, že půjde hned spát, a ještě asi čtvrt hodiny bulel. Když konečně usnul s mašinkami v ruce, byl klid. Byla jsem se na něj podívat, jestli už spí, nebo si povídá. Hodně často si povídá a hraje s hračkami dokud neusne.
Ležel na posteli, nohu přes nohu a v rukách držel obrázkový dvojlist letáku s Tomášem. Jaktože ještě nespí? Jdu se podívat...
Udělám dva kroky a pak mi to došlo. Prostě takhle usnul.
Žádné komentáře:
Okomentovat