Maminky nejsou tak blbé, jak jsme si mysleli...

Naša maminka nás měla velmi dobře vychované. Už od mala nás učila, jak se starat o domácnost. Dodneška nevím, jak jí mám za to poděkovat. Ten seznam úkolů na ledničce byl někdy tak dlouhý, že jsme ho skoro celý zapomněli. A tak nějak pravidelně.


Bydleli jsme v paneláku a ten panelák byl pod takovým kopečkem. Dřív tam byl jen ten velký kopec a údolíčko na táborák. Později tam postavili garáže v kopci ve dvou patrech a my jsme táboráček přestěhovali jinam. Ovšem cestička z betonových panelů z města, hlavní trasa to do školy, tam zůstala. A je dodnes. Maminka tudy pravidelně chodila z práce. I když naša rodina bydlí v přízemí, na panelovou cestu z města vidíme z okna kuchyně a z obýváku.

"Nany, udělej nádobí."
"Nene, mamka to přikázala tobě."
"Tak já ti dám desku."
"To je ale na dvacku!"
Po chvíli brácha povolil: "tak jo."

Někdy nepovolil.
"Dvacku ti nedám!"
"Tak já umývám a ty utíráš!"

Na svůj věk jsem byla neuvěřitelně vychcaný diplomat. Pokud měl totiž brácha nakázáno udělat nádobí, mamka tím vždycky myslela umýt i utřít. A někdy aj kamna. A pokud jsem od bráchy dostala tu desetikajdu, stihla jsem umýt nádobí i s kamnama. Jenže on to občas nestihl utřít a zdrba dostal samozřejmě on, protože nádobí měl dělat on.

Taťka o tom kšeftu ovšem nesměl vědět, protože jsem pak zjeba dostala já, protože brácha si to u mě zaplatil.

Až donedávna jsme si oba s bráchou mysleli, že jsme to nádobí pokaždé stihli. Když jsme totiž koukli na hodinky a ono bylo sedm večer, nádobí neudělané, rychle jsme se na to vrhli služba neslužba, protože ten vylágoš nám za to nestál.

Jakmile jsme uviděli, že jde mamka zvrchu, zatáhli jsme žaluzie až to zasvištělo a šudlili nádobí takovým fofrem, že než mamka vyšla schody do vyvýšeného přízemí,  odemkla dveře od bytu, vešla dovnitř, zula si boty, leželi jsme v pyžamech v postelích, spali a kuchyň hotová. Někdy jsme byli ještě tak rychlí, že jsme stihli i uklidit obývák! To byl fičák, přátelé. Nestihli jsme se ani dohadovat.

Někdy si to mamka neodpustila: "Nemyslete si, že nevím že nespíte! Smradi..."

Ale my spali. Víčka nám u teho mrkala, ani jsme nedýchali. A vůbec nám nebylo divné, že mamka přes ty žaluzie nepoznala jak se svítí v kuchyni, že třískáme nádobím, hádáme sa u teho ("Pohni, nebo to nestihnem!"). A že mamka byla při chůzi tak pomalá a z kopca jí to padesát metrů do baráku zabralo půl hodiny.

A po deseti letech:
"Ty mami, ale stejně jsme byli dobří. Za deset minut stihnout nádobí aj s kamnama a u teho uklidit obývák..."
"Já jsem si musela na lavečce ještě zapálit, už jsem neměla sílu vás furt třískat a pokaždé mě taky nebavilo po vás  ječet. Někdy jsme tam s tetou Maruškou kouřily i hodinu."


Maminčino řvaní bylo v paneláku vyhlášené. Když nás volala večer domů, tak jsme to slyšeli i půl kilometru za panelákem. Tam jak rostl špendlíkovník.

To u sousedů ve třetím patře:
"Děcka, ten oběd sníte, nebo na vás zavolám tetu Věru!"
A u nás doma:
"To sežereš!..."

A co vy? Jak jste si mysleli, že přechytračíte maminku?

Žádné komentáře:

Okomentovat