Čtyřikrát prostě nestačí

Dneska jsem si vzpomněla na jednu epizodku. Jdu si takhle vynést všechen bordel do popelnic. A že sa ho našlo. U auta těsně u popelnic stál chlap a evidentně brunátněl. Poslal si dceru pro pivo ještě než odjedou s rodinou na dovolenou. Asi měla řídit manželka. Zdá se, že holčička se poněkolikráté vrátila, aby se zeptala, jaké přesně to pivo má koupit. Tatínek ji tam seřval na dvě doby. "Já ti to říkal čtyřikrát! Čtyřikrát jsem ti to říkal! A malé frajerce to asi nestačí." Nevěřícně se otočil po ženě, ale nějakou kousavou poznámku raději polkl a jen pohodil ramenama. "Já si tam snad zajdu sám."

A když píšu Á, musím napsat i Bé a Cé.

Poprvé: Nekonečné hledání
Ještě jako studentka jsem chodila na praxi k jednomu panu doktorovi. To bylo ještě na začátku. Pořád jsem něco hledala a nemohla najít. Ono taky co by kdo chtěl po chlapovi, sice doktor, ale ledas v čem měl teda pěkný bordel.

Nevím už, co jsem to hledala, ale čupěla jsem zkrčená u lékárnické skříňky. "Kde jste říkal, že jsou?"
"Dole ve skříňce."
"Já je tu ale nevidím."
"Ukaž, prosímtě." A čupnul si za mě. No čuměli jsme dovnitř jak krávě do řiti a ještě než jsme to našli, vešla otevřenými dveřmi jeho manželka.

Nejdřív udivený,(už to mám, už jsem to našla!), pak pobavený vševědoucí pohled. 
"No, abys nám tu slečnu praktikantku moc neutiskoval..."
"My jsme jen něco hledali." Hájil sa pan doktor, ale oba jsme byli červení jak papriky.

Podruhé: Ustup, vole!
Zvoní mi mobil. Volá mi veťas a já už se těším, kam dneska zase pojedem.
"Marťo, můžeš být za pět minut dole u cesty, tam jak tě vždycky nabírám?"
"Jasně, kam jedeme?"
"Pojedem se podívat, jak se telí kravička. Už jsi někdy viděla, jak rodí kráva?"
"Ne jen na videu. Paráda! Hned su tam!"
Pááni, uvidím poprvé v životě na vlastní oči porod. Ani si pořádně nezavážu tenisky, stejně hned půjdu do gumáků, a valím si to přes hřiště k cestě. Veťas tu ještě není. Přijede ale za pět minut.

Nasáčkuju sa mu do pick-upu, ještě než se rozjede, obouvám si holínky a hrozně se těším. Nejedeme daleko.
"Neměli jsme dneska očkovat ty býčky?" Vzpomínám si, že jsem mu měla něco připomenout, ale nevím co, a tak střílím od boku.
"Jo, máme jet do Libiny, ale ten porod v Chromči stihnem." Tak snad jsem sa trefila.

No co vám mám povídat, krásná podívaná. Jen to telátko mělo rozštěp mulce. Na chvíli se stal celebritou, fotili si ho všichni přítomní. Doktor mi vysvětlil, že takové telátko bez pomoci nemůže pít a douho nepřežije, proto ho budou muset uspat. Když jsem se zrovna nedívala, tak ho zootechnik praštil lopatou. Spi sladce, maličké.

V Libině jsme se podívali na jednu krávu po porodu, veťas jí nedávno vracel vyhřezlou dělohu a míškovým stehem sešíval. A pak nás čekalo očkování malých býčků. Byli malí, mohla jsem k nim i já, ale byli dost divocí na to, aby dokázali zatočit s veterinářem jako hora a čtyřma dalšíma chlapama. Chlapi je naháněli, veťas automatem očkoval a já značila sprejem ty, co to mají za sebou, aby někdo neschytal dávku dvakrát. Mumraj to byl pěkný. Nikdy bych nevěřila, jak jsou krávy chytré. V celé skupině asi patnácti býčků byli tři, co si hrozně dovolovali a s chlapama všelijak špásovali. I na mě sa cosi lepilo a doráželo to na mě.

"Ustup, vole." Buším pěstí za sebe, ale není to chlupaté. Otočím sa a tam stojí veťas.
"Ježíš, promiňte, to nebylo na vás." Omlouvám se, ale než mi pan doktor stačí odpovědět, natrkne ho některý z býčků a doktor ztrácí rovnováhu. Jak ke mě byl otočený čelem, tak na mě celou svojí váhou padá. Zatímco se tam tak válíme v ušlapané a notně zaneřáděné podestýlce, nevím kde se vzala, ale stála tam. Jeho žena opřená o hrazení. I tentokrát sa smála a s ní všichni zootechnici.


Potřetí: Čtyřikrát prostě nestačí
V ordinaci to tehdá bylo trošku jiné. Dostali jsme na stůl pejska s nádorem. Já připravila stůl a psa na stůl, pan doktor ho uspal, otevřel a... Zvoní telefon. Doktor dělá, jakože nic neslyší. Tak mu sáhnu do kapsy jako vždy, když má plné ruce práce a nemůže vzít telefon.
"Volá vám manželka."
"Ať volá, nemám čas. Zavolá později."

Tak jsem telefon položila na psací stůl a dál jsem sledovala doktorovo počínání. Zrovna upravoval rozvěráky. Jenže telefon nepřestal zvonit ani když nádoru peanem zaslepil přívodní cévy a chystal se jej vyříznout.

"Sakra, co zase chce? Marťo hlídej jazyk a dech, já jen zjistím co zase chce."

Zvednul telefon, chvíli se hádali, tenkrát měl tak nějak těsně před rozvodem, načež doktor praštil s telefonem, narval si ho do kapsy tak, že mu málem povolil pásek.

"Musím si na minutku odskočit, hned jsem zpátky, hlídej psa. Bacha na jazyk." A tak jak byl, odešel.

Tak jsem teda hlídala psa. Hlídala jsem ho minutu. Hlídala jsem ho dvě minuty. Hlídala jsem ho pět minut. Kde je? No nic, zavolám mu. Poodešla jsem k psacímu stolu, zvedla pevnou a volám mu na mobil. Volám mu tak dlouho, dokud se vytáčení neodhlásí. Říkal, že za chvíli přijde. Nepanikař prosímtě, sama si dodávám klidu.

Jdu zpátky ke psovi. Pes v pohodě, dýchá měkce a povrchně, ale pravidelně, jazyk volně visí z tlamy.
Sedm minut. Znovu jdu k psacímu stolu, znovu vytáčím doktorův mobil a zase mě to z hovoru vyhodí. Jdu teda zpátky ke psovi. Tentokrát studuju nádor, který pan doktor obnažil. Je poměrně velký, o něco málo menší než zaťatá mužská pěst. Někdo ťuká na dveře. Doktor to asi nebude.

"Dobrý den, my jdeme na tu kastraci našeho Sallyho."
"Dobrý den, momentálně máme na sále jednoho pejska, vydržte prosím ještě chviličku. Vašeho kocourka vezmeme hned po něm. Posaďte se prosím tady do čekárny." A dřív než paní stihne cokoli odpovědět a načumovat do ordinace, zabouchnu ji jemně před nosem. Snad se neurazí.

Jdu zkontrolovat psa. Je to dvanáct minut. Opět volám vetovi. Pořád to samé. Jdu zase ke psovi. Aby se neřeklo, že tu nic nedělám, tak si vezmu mezi prsty jeho jazyk a natáhnu ho z tlamy ještě víc jak byl.

Teď je to dvacet minut a přísahám, že pes škubnul pravou zadní nohou. Sakra, jestli se vzbudí, tak je to v prdeli. Skočím po telefonu a vytáčím po čtvrté. Teď mi čas letí jak kdyby ho někdo popohnal bičem. Pes sebou cuknul podruhé, tentokrát jsem to jasně viděla. Doktor to nezvedá.

Tak je to v prdeli. Co teď s tím psem? Přešlápnu z nohy na nohu jak nervózní kobyla a doufám, že jsem se jen přehlédla a přemýšlím, že mě opravdu děsí představa vzbuzeného psa s rozříznutým břichem a velkým zaškrceným nádorem. Myšlenky mi jedou na plné obrátky, je to setina sekundy, co se mi jich velké množství prolétne hlavou. A když už opravdu panikařím, uvidím na odkládacím stolku stříkačku se zbytkem narkotika. Jestli k tomu patří i ta krabička, tak je tam návod. 0,1 kubíku na kilo živé váhy. Kolik ten pes tak može mít? Kolik může vážit jezevčík? Ten bude mít tak pět kilo. A co když ne? No vážit ho nebudu, dejme tomu pět kilo. Tak to risknu, taže 0,5ml a děj se vůle boží.

Chvíli čekám, nic. Pes spí. Upřeně se mu dívám na ty nohy a nic. Tak to zabralo. Kouknu na hodiny, dvacet tři minut od odchodu.

Po dalších třech minutách šramot  v čekárně, hovor, vysvětlování. No konečně. Vylezu ze dveří, stříkačku s jehlou pořád ještě v ruce a než se zeptám, kde tak dlouho byl...

"Proboha cos tu prováděla?"
"Já nic."
"A co ta stříkačka?" Zavřel za sebou dveře, naštěstí, teď se ukáže ten průser.
"No přispávala jsem toho psa, začal se budit."
"Jak začal budit, nedusil se? Sakra, říkal jsem, ať mu kontroluješ dech a jazyk, ne?" A šel se na pejska podívat, jestli tomu tak bylo.
"Taky, že jo! Ale on začal sebou škubat, tak co jsem měla dělat?"
"Mělas mi zavolat!" Tak to už mě nahnětlo.
"Ale já jsem vám volala. Čtyřikrát! No jo, ale panu doktorovi to čtyřikrát nestačí, že?"

Jak jsem dořekla tu předposlední větu a začla poslední, vešla jeho žena do dveří. Bez klepání, prostě jen tak vešla.

"Kolik´s mu toho dala?"
"Půl kubíku."
"Vždyť má víc jak pět kilo."
"Já nevím, kolik váží. A už se začal budit."

"Jak dala?" ozvala se, teď už přímo u nás.
"No ještě ty tady, co tady sakra děláš? Nevyříkali jsme si to snad venku?" On byl venku? On byl jen tak tady jako venku???
"Jak dala? Jak čtyřikrát?" Nechápala jeho žena. Ač budoucí ex, tak evidentně ještě žárlivá.

"Prosímtě, ty se do toho nepleť, počkej venku, buď tak hodná."

No co dodat na závěr, pejsek to přežil. A jeho žena to nakonec taky rozdýchala.


1 komentář:

  1. Hezké čtení, ten poslední zážitek docela nepříjemný. Ale stejně mi není jasné, proč jsi toho studia nechala...
    Navíc máš i písmácké střevo a by z tebe mohl být i český Herriot

    OdpovědětVymazat