Epizodka na tisíc znaků

Nevítaný nápadník
Jezdívala jsem kdysi autobusem MHD do práce. Jízda sa zdála delší, než jak ubíhal skutečný čas. Jednou jsem sa vracela z práce a jako vždy celá unavená a zpitomělá. Sedla jsem si na sedadlo u dveří v protisměru. A když zvednu oči, vidím samu sebe rozcuchanou, unavenou a bledou od nejasného odrazu odrážejícího se z pleksiskla. Občas to člověka prostě postihne. Nenapadlo mě nic inteligentnějšího než na sebe vypláznúť jazyk. Odraz v pleksiskle mi ho ochotně vrátil. Co takhle zašilhat? Vyvalit oči z důlků? I to mi obraz vrací jako bumerang. Asi dvě zastávky se samy na sebe ksichtíme, špulíme pusu, šilháme a děláme různé kravinky.
Až na předposlední zastávce si všimnu, že mi je neoplácí jen můj obraz, ale i jeden starý mrňavý Vietnamec s poďobanými tvářemi. Posílá mi vzdušné polibky a celý sa vzrušeně vrtí na svém sedadle kmitaje krátkýma drobnýma nožkama. Druhý den byl u mě v práci s pugétem, pln očekávání. Šéfová ho musela hnát svinským krokem, mně to slušnost nedovolila.

Žádné komentáře:

Okomentovat