Jak jsem vyzrála nad Sabratkem

Ani nevíte, jak může moderní technika pěkně štvát. Doslova srát. V Brně jsem byla na klasických kapačkách bez pumpy. Ale tady jsem měla vymoženost - do kapaček mi pumpovala elektronická pumpa s prčózním názvem "SABRATEK". Já jsem to vždycky četla jako Spratek a on to spratek doopravdy byl. Čtyřikrát denně po dobu tří týdnů. A to nemluvím o délce kapání půl hodiny až tři hodiny! Nejhorší je pocit, když do vás furt kapou a vám se chce pořád čůrat. Jenže ta pumpovací pitomost je zapojena v elektrice a nemůžete si ji odvézt na záchod. A na mísu už mě nikdo nedostane! Volat sestru po každých deseti minutách by se rovnalo téměř propustce do jiného ústavu. A tak jsem to pěkně očůrala. Spratka jsem si stopla, kanylu ucpala, valila na záchod a než to stačilo hlásit alarm, napojila jsem kanylu, spustila Spratka a bylo po poblémech.

A taky jak mě píchala doktorka...

Pacoši na pětilůžkovém pokoji sa oproti nám s paní Ivanovou střídali rychle. Největší humbuk na pokoji č. 12 byl ve složení paní Ivanová, Hanka a "ufňukaná" Andrejka. Andrejka opravdu nesnesitelně fňukala. Sestřičky na našem oddělení vůbec neuměly brát krev. Kdybych měla třetí ruku, tak si tu kanylu zavedu sama. Bohužel levačka byla indisponovaná osmi píchancemi, jednou modřinou a pravačkou bych si vypíchla tak oko nosní dírkou. Absolutně jsem nechňápala, proč sakra tím škrtidlem vůbec neškrtili. Jen jím omotaly paži a stáhly způsobem "bratři-držme-sa". Pak se divily, že "nemám" žíly? Ale mám! A jaké! Jen si prostě sestřičky chtěly mermomocí píchat jen do toho samého místa ve vnitřním ohybu lokte. Jak ukázkové. Být to nasrátý kocúr, tak si veterinář ani neškrtne. A to jsem sa kvůli svému samomasochismu necukala.

Poprvé houkačkou

Dulcia non novit, qui non gustavit amara...

Poprvé v životě jsem jela sanitkou. To když ňa odváželi s rozbitú hlavú soukromým vozem, neplatí.
Ale teď jo. Sice bez fanfáry, zato s modrým blikátkem a na lehátečku jak princeznička. Bohužel sa mi chtělo hrozně čůrat, tak jsem si to teda moc neužila. Do Opavy na infekční oddělení nám to trvalo asi hoďku. Šofér je elitní a mohl by machrovat aj na rellye. Nevím, jestli za bílými vlasy sa skrývá ta zručnost, nebo jestli aj ostatní saniťáci sú tak bravurní. Možná obojí. V každém případě, abych si necvrnkla do kraťasů, měla jsem plnú hubu kecú a sestřička měla občas co dělat, aby odpověděla a zároveň si přečetla anamnézu a vyplnila jakési lejstra. Po tom, co mi odebrali liquor z páteře, mi cvrnkli do žil nějaký oblbovák. Na celú záležitost si sice pamatuju, ale dny mi splývaly. Takže i tohle okecáváníčko, které stejně píšu jen kvůli některým hlodům - které bez kontextu neznamenají nic, a přece by vás jako čtenáře mohly pobavit (a o to tu jde), budu psát tak nějak na přeskáčku. A někdy hodně složitě. Su nemocný člověk, že.