A taky jak mě píchala doktorka...


Pacoši na pětilůžkovém pokoji sa oproti nám s paní Ivanovou střídali rychle. Největší humbuk na pokoji č. 12 byl ve složení paní Ivanová, Hanka a "ufňukaná" Andrejka. Andrejka opravdu nesnesitelně fňukala. Sestřičky na našem oddělení vůbec neuměly brát krev. Kdybych měla třetí ruku, tak si tu kanylu zavedu sama. Bohužel levačka byla indisponovaná osmi píchancemi, jednou modřinou a pravačkou bych si vypíchla tak oko nosní dírkou. Absolutně jsem nechňápala, proč sakra tím škrtidlem vůbec neškrtili. Jen jím omotaly paži a stáhly způsobem "bratři-držme-sa". Pak se divily, že "nemám" žíly? Ale mám! A jaké! Jen si prostě sestřičky chtěly mermomocí píchat jen do toho samého místa ve vnitřním ohybu lokte. Jak ukázkové. Být to nasrátý kocúr, tak si veterinář ani neškrtne. A to jsem sa kvůli svému samomasochismu necukala.


Na třetí pokus už to sestřičku přestalo bavit:
"Vždyť vy nemáte žíly! Kam jste je dala?"
"Nevím. Ale ještě vám můžu půjčit nohu, chcete?"
"Ne, já vám to škrtidlo na chvíli nechám utažené a za chvíli příjdu znovu."

Opravdu, po pěti minutách už byly žíly tak naběhlé, že by to dokázala napíchnout i ufňukaná Andrejka. Ta mimochodem údajně měla panickú hrůzu z jehel. Já si myslím, že těch panických hrůz měla slušný mix.
Když jí chtěly jen odebrat krev, vystřídaly se u ní tři sestřičky a každá si píchla nejméně dvakrát. Andrejka tak vymrčovala, tak sebou mlela, že byla zralá na ranu. Jakú s ní měly sestřičky trpělivost! Nakonec zavolaly staniční sestru, a ta se do ní nekompromisně pustila. Andrejka už se radovala, jak je odradila, ale nadarmo. Sestra s ní byla během dvou minut hotová a Andrejka si ani nevšimla, "že už to je". Podotýkám, že staniční sestra a sestřička s krásným přijímením Zidi (to ňa na ní hrozně chytlo), byly jediné, které uměly pacienta řádně zakanylovat a od kterých to vůbec nebolelo. Kdyby ostatní sestřičky odebíraly krev a kanylovaly některé psíky, které jsem měla tu čest ošetřovat já, tak by byly pokúsané a dožrané.
Na chvíli byl klid, než přišla jiná sestřička s lékovkami. To byla ta s tím krásným příjmením Zidi.

Andrejka se s vytřeštěnýma baterkama vzpřímila na lůžku: "A to je zase kdo?"
"To nic. To je jen ta hodná paní s lenitlkama..." zamumlala jsem a otočila se zadkem napřed. To pobavilo ostatní spolunocležnice našeho "lázeňského pobytu" a bylo po spaní.

"Sestřičko, co to máte za odznáček na kapse? To máte za zásluhy?" zajímala se zvědavá Hanča.
"No... Já už jsem tu třicetosm let. To jsem tak stará. Za chvíli jdu do důchodu."
"Jé, vždyť na vás to vůbec není vidět!" Což byla pravda. I já jsem si všimla, jak je na svůj věk a práci hrozně hezká.
"Pravda. Tak stará ne, ale tak blbá." Její úsměv však všechno vyvracel.

První tři dny s Andrejkou byly nesnesitelné. Neustále sebú házela na posteli. Postele už tak rozšúpané a ukřičené, že jen pomyšlení na přetočení na druhý bok skřípalo. Každú půlminutu vzdychala jako pár okamžiků před smrtí rodinného křečka, každých deset minut vstávala a třískala dveřma u záchodu, dvířkama u nočího stolku a dupala, že by se ježek musel stydět. Všechny tři už nás to hrozně žralo. Já jsem kvůli bolestem tři dny nespala, paní Ivanová měla velmi plitké spaní a Hanka se kvůli svému osmnáctiměsíčnímu klučíkovi Ladikovi budila každým závanem větru - jak byla navyklá.

Andrejka fňukala, já na ní "pšššt!". To probudilo paní Ivanovou. Pak byl klid.
Když už paní Ivanová zabrala, začala hrozně chrápat. To vzbudilo i Hanku, ta začala na paní Ivanovou mlaskat a to zase probudilo mě. Pak jsme tak nějak všechny usly na pár minut. Načež jsem (asi kvůli horečce a nepřestávající bolesti hlavy) začala mluvit ze spaní. To probudilo Andrejku, ta začala fňukat. Paní Ivanová začala chrápat, Hanka na ní mlaskala... A tak to šlo pořád dokola.
Ve dne Andrejka stále spala. Jakmile za ní přišla kamarádka, oživla a jako by jí nic nebylo. Na tatínka byla hodná, ale na svoji maminku reagovala stejně hystericky, jako její maminka na rozmluvu s lékařkou. Maminka Andrejce denně pakovala z domů vápník po kilech (jako by jí lékařka neříkala, že bere pět druhů léků a z toho jeden vápník a druhý hořčík), kila vitamínů v podobě džusů a ovoce a další tuny zbytečností.

Andrejka totiž skoro vůbec nejedla, na to brala léky a po těch se jí udělalo nevolno a zvracela. Pozvracela celý záchod a celú cestičku ke svoji posteli. I zdi kolem to odnesly. Jak se pozvracela, přestala jíst léky, pak se jí zase přitížilo a zas to šlo dokola. Navíc jí poprvé v životě začala téct z nosu malinovka a ona na to hystericky reagovala ještě hůř, než dospívající dívka na litry krve při své první menstruaci. Tak to probíhalo tři noci. To už jsem to opravdu nevydržela a vystartovala po Andrejce:
"Ještě jednou tu zakňučíš, tak tě vyhážu z okna! Nejsi tu sama! Rozumělas?!"

Těžko říct, jestli po mém výstupu nebo po úlevě vlivem léků, se Andrejka úplně změnila. Byla hrozně hodná, nekňourala, spala klidně celý den a dokonce začala jíst. Po tom, co začala jíst, se jí udělalo po lécích lépe, přestala zvracet a přestalo jí téct z nosu. Dokonce s ní byla i sranda.
Jenže to asi ošetřovatelce setrvačností ruply nervy, vtrhla do pokoje, seřvala Andreu na dvě doby, my vypleštěné jak sysli z jara. Vzpamatovala se Hanka, která sprdla ošetřovatelku.
"Prosímvás, neřvěte tady! Mě bolí hlava."

Navíc se ošetřovatelka (asi chtěla zabavit ruce) snažila odnést tu dobrú klobásku, co zbyla po Andrejce. To už jsem k ní natahovala ruce, aby mi jí snad neodnesla úplně.
"Tak si to vemte, ježíšmarjá!" Narvala mi taléřek s klobáskou do hladových a kanylami zubožených rukou, buchla dveřmi a odešla. Musela jsem vypadat, jak opuštěné dítě v koncentráku, s tou klobáskou. Kdyby na ní vlítla, když dělala binčus. Ale ona na ní vlítla, když už se chovala jako vzorný pacient. Andrejku jsem první tři dny nesnášela, ale potom jsme byly všechny v pohodě a veselé. Nakonec jsme to přičetly bolestem hlavy a zápalu plic, který ji pak diagnostikovali. Zajímavé, vůbec nekašlala a dušná také nebyla.

Jinak si nemůžu stěžovat. Měli jsme neustálý sesterský dozor (já a paní Ivanová jsme byly první dva týdny zapsané jako JIP), telefonky k dispozici, toaleta i sprcha na pokoji... Jóó ta sprcha. Byly jsme sice čtyři, ale vždycky tam bylo dost volno na to, aby se tam každá rochnila (za šedesát korun denně) hodinu. V koupelně sa to hrozně rozléhalo, až byla Hanka chvíli potichu, měly jsme obavy. Dost to tam klúzalo. Musely jsme si vypomáhat starými špinavými košulemi, které jsme hodily před sprchu a na ně pak stúply. Ale Hančí sa nic nestalo, ohlušující "prásk-hňáp" a následné "do prdele!" nasvědčovalo o dobrém stavu uživatelky sprchy. Vlezla tam jedna, a už jich je plná kúpelka!
"Paní, vy nám budete stavět novú koupelku?" dělala jsem si s Hančí srandu.
"Ne, proč?"
"No jen, že už búráte jádro..."

A znovu jsem sa pustila, ač jsem to měla od lékařů zakázané, do luštění křížovek. Ovšem, něco na jejich zákazu pro blaho mých blan zasažených zánětem bylo.
"Jak se řekne jas na S na čtyři?"
Chvíli ticho, pak se z kúpelky ozvalo: "Ssss... Svit, ne?"
Doplnila jsem poslední písmenka a pro bolest z hlavy jsem nemohla pokračovat. Co jiného mi zbývalo, abych se nudou neužrala k smrti, než soukromě přednášet třem posluchačkám o ekologii, přírodních katastrofách, jak se léčí zvířátka a tak dále.

"Kolik má vlastně kráva zubů?" zajímalo Hanku.
Vážení, já byla tak zpitomělá z nemocnice (Nebo z meningitidy? Nechci si to přiznat.), že jsem si nemohla vzpomenout a tato otázka ňa šišku zaneprázdnila ještě na druhý den. Já, co jsem si vzpomněla na různé jedy různých rostlin, ač jsem si botaniku řádně nenastudovala a zkoušku z botaniky stále nemám... Já, co jsem si vzpomněla na takové špeky z anatomie, že by docent Páral zíral, jsem si nemohla za boha vzpomenout, kolik má sakra kráva těch zubů! Vyjmenovala jsem zubní vzorce prasete, koně, psa... Ale kráva? Pak jsem si vzpomněla! Víte, kolik má kráva zubů?
..........................................................................................

Další den, nevím, kdy to už bylo, si přišla sestřička píchnout do Hanky. Nešlo jí to (ostatně jako vždy), a tak zavolala sestřičku s tím krásným příjmením Zidi. Mezitím Hanča trochu usla. A když jí sestřička probouzela jemným pohlazením po ruce, zvedla se, přeskočilo jí cosi v hlavě a spustila:
"Sestřičko? To jste vy, co už tu jste třicetosm let?"
"Ano, to jsem zase já..."
Naštěstí jí to neurazilo a všechny jsme se smály, jak tu začínáme degenerovat místo léčení. Od té doby nikdo neřekl sestře Zidi jinak, než "ta, co tu je těch třicetosm let". Ještě jsme měli jednu popřezdívkovanou sestřičku. Chobotnica! To byla ta, co když šla po chodbě, tak šťudlala nazúvákama přesně tak, jako když chcete odlúpnuť přísavku. Dokonce jsme ji vyzvali, ve jménu vědecké pravdy, ať ukáže podrážky. Žádné přísavky tam neměla!

Pořád tu píšu, jak naše sestřičky vůbec neuměly přepichovat kanyly. Jedna mi dokonce odebírala krev pro laboratorní vyšetření z modřiny! A zrovna Chobotnica. Tři milimetry od předchozího vpichu. Moncl jak padesátikoruna a ona neměla nic lepšího na práci, než mi do něj píchnout a chvilku se v něm šťúrat (to když hledala žílu, zase). Avšak všechno vyvažovala spousta dalších věcí, které je nutno s ulehčením srdce pochválit.

S paní Ivanovou jsme dostávaly zároveň kapačky. Čtyřikrát denně. Možná pětkrát, to si opravdu nepamatuju. První v pět hodin ráno (někdy o půl paté) a poslední v deset večer. A dost často se stávalo, že jsem se při podávání kapačky vůbec neprobudila. Jen jsem ze spaní nastavila ruku s kanylou a chrápala dál. Sestřičky byly tak šikovné, že kapačky napojovaly velice tiše, téměř po tmě (aby zbytečně nebudily) a rychle! Byly hrozně milé a udělaly skoro všechno, co jsme si vymrčely. I když, my jsme si jako pokoj č. 12 moc nevymrčovaly.

Jejich přítomnost mi zvedala prudce náladu. A tak není divu (také díky mému degenerativnímu stavu), že se občas do nemocničního telefonku u postele ozvalo něco jako:
"Haló, tady kuřátka..."
"Haló? Co potřebujete, kuřátka?"
"Kuřátka sa chtějí dívat na televizu a nemáme rozdvojkú..."
"Tak si kuřátka hezky lehněte a spinkejte. Mám takový pocit, že vy se stejně nemůžete dívat na televizi."
"Však já se dívat nebudú, slibujú. Jenom poslúchat!" Jak jsem kecala!

Sestřičky neměly náhradní rozdvojku za tu, co nám prskala, a tak nikdo na pokoj s náhradou nepřišel. Ale zase tak zdegenerované jsme s Hankou nebyly. Pošóply jsme stoleček s telkou doprostřed, káblík od satelitu jsme napíchly do jednoho rohu a káblík od televize jsme napojily do druhého rohu. Tak tak, napnuté to bylo jak šráky za korunu. Vypadalo to jak televize s tykadlama, které kreslí malé děti, ale fungovalo! To už s námi bydlela jako pátá paní Smolíková, ležák. Po týdnu ze sestřiček vylezlo, že její neteř je sestřičkou na JIPce a že i paní Smolíková byla sestřičkou na ARO. Proto, když odjeli na dovolenou, vrzli ji k nám na infekční na pohlídání. A protože byla ležák, byla odkázána na mísu, když měla potřebu. Navíc ji údajně nefungoval telefon, proto jsme musely volat my. Většinou paní Ivanová.
Naposled nás sestřička přišla "nakapat". Ale pumpa jí nějak neposlúchala, tak to dělalo randál na celé oddělení. Pumpy totiž po skončení pumpování do žil začaly hróóózně pískat. Mezitím dorazila ošetřovatelka s mísou pro paní Smolíkovou:
"Co tu pipeš, pipko?" smála se na ni.
"Ále, se to zase nějak zasekáva" (Třesk, plesk, a zase nic...) I přes to hrozné pípání, se mi chtělo smát.
"Tak dobrou noc, děvčata."
"Dobrou noc, strýčku Fido..." hodila jsem hřbetem na okraj postele a usla.

A jak mě píchala doktorka?
Poslední týden pobytu, taky už nevím, kdy to přesně bylo, se u nás nějakým záhadným způsobem vyrojily hned tři sestřičky naráz a ošetřovatelka. Holky chuděry nestíhaly, měly příjmy a povlékaly postele před velkou vizitou. Na vizitu přišla jen naše mladinká hodná paní doktorka a primář se zase někde zdejchnul. Ovšem svou povinnost dělat společnost pacientům nikdy nepodceňoval a vždycky se šel na nás podívat a pokecat. Co vám mám povídat? Byla to první osoba, která mě přijímala na oddělení a jak se na mě culil! Od tej doby jsem byla jak poblázněná. A víte co? Vždycky se na mě díval jak poprvé - jako když se tatínek dívá na své miminko, nebo jako když se dívají lidé na blázna. Vyberte si. A pokaždé mě poklepal na koleni, nebo zatahal za palec u nohy. Jednou se na vizitě hrozně divil, proč se v mém zdravotním "postižení" pořád směju:
"To není možné. Zase vysmátá! Co jsme jí to píchly do žíly? Chtělo by to určitě nějaké vyšetření..." kroutíce přitom hlavou.

Doktoři na nás byli úplně všichni velice hodní. Na ty nemohl říct nikdo křivého slova. A tak, když se k našemu roji sestřiček přidala na vizitu naše mladinká hodná doktorka a viděla, že sestřičky mají moc práce... A já zrovna čekala na přepíchnutí kanyly... Se s rozzářenýma očima chopila příležitosti:
"Jééé, vy čekáte na kanylu, že? Můžu si píchnout?"

Tož byla to doktorka ne? Tož proč ne? Ale já jsem věděla, že ňa nešálí zrak a sestřička se na nás dívá s pobaveným úsměvem! Víte, že většina doktorů neumí odebírat krev a zavádět kanylu? Já už taky. Jednak to potvrdila sestřička, "co už tu je třicetosm let" a jednak to potvrdila sama doktorka.
Ale abych to všechno tak nehrotila, vůbec to nebolelo, jen se špatně trefila. A když jsem viděla její nadšení, ruky stejně dopichané z předchozích pokusů sestřiček a její smutný obličejík, že se jí to zase nepovedlo, nešlo se na ní zlobit. Jak říkám, doktoři tu byli hrozně hodní a milí a vyšetření vůbec neodflinkávali.

Žádné komentáře:

Okomentovat